Harry Styles - koncert v Mannheim

Ahoj,
dopis sepisuji už snad napotřetí a vůbec nevím, kde vlastně začít. Kolísám mezi emocemi sentimentální fanynky a strohým popisem události, marně se snažím najít zlatý střed.
Harry je pro mě srdcovou záležitostí už 6 let a z toho se nejspíš dá lehce odvodit, jak moc pro mě koncert znamenal.
pozn: Jen bych ráda uvedla pro ty, kteří Harryho tvorbu neznají, že jeho hudba se od stylu One direction výrazně liší.

Akce se odehrála 5. dubna v Mannheim, kam jsem jela se zájezdem od společnosti Smart Go. Tu můžu mimochodem vážně jenom doporučit, dělají totiž zájezdy na koncerty mimo republiku i mimo Evropu, takže si ulehčíte hromadu zařizování. Lidi jsou tam navíc strašně milí, držim jim palce a myslím, že jsem nejela naposledy. Původně jsem měla v plánu vyrazit, aniž bych tam někoho znala, ale 3 dny před koncertem se rozhodla koupit si lístek i moje kamarádka (ať žije spontánnost!), a tak jsme ve čtvrtek ráno odjely vlakem do Prahy a z Prahy autobusem do SAP Areny. Cesta trvala přibližně 7 hodin a utekla mnohem rychleji, než jsem očekávala.

Mraky lidí, vlajek, transparentů a všechno od trička po placky s jeho motivy - dorazily jsme na místo. Přivítaly nás dešťové kapky a vítr, ale čekání kupodivu netrvalo dlouho. Svírala jsem v dlaních moknoucí lístek a pořád tak trochu nechápala, že po  třech letech ho znovu uvidím na vlastní oči. A to jsem ještě nemohla tušit, jak se na mě usměje štěstí (doslova :D ).

Když jsme procházely halou a hledaly naše místa, napadlo nás, že bychom se mohly nepozorovaně vmísit o jeden sektor blíže ke stage. Ano, to se nám povedlo, ale místa, na která jsme se dočasně usadily byla obsazená, a tak jsme po dvou neúspěšných pokusech byly smířené se vrátit na naše sedadla. V tu chvíli si nás ale vzal stranou jeden člen security. Logicky jsme očekávaly nějaké připomínky ohledně našeho velmi nenápadného stěhování, ale on nám místo toho poradil, ať si zajdeme na informace a poprosíme o výměnu lístků do sektoru 214, ve kterém jsou volná místa. Lehce dezorientované a netušící, kde se daný sektor nachází, jsme se vydaly podle instrukcí a naše nadšení s každou další sekundou nabíralo na síle. Vygradovalo v momentu, kdy jsme vešly do onoho sektoru a ocitly se hned vedle stage, na prvních sedadlech. A tak odstartoval zatím nejlepší večer v mém životě.

V průběhu našeho "Škatulata batulata hejbejte se" odehrála několik písniček předskokanka Mabel, která sice nebyla uplně můj šálek kávy, ale rozhodně zpívala skvěle. Následovala pauza a ve 21 h začalo (bez zbytečných zpoždění a natahování) to, na co všichni čekali. Rozezněly se tóny Only Angel a rozkřičely hlasy celé arény. Celkově Harry odzpíval 17 písní (včetně What makes you beautiful, Stockholm syndrom a If I could fly od 1D, Medicine a Anna, které ještě nebyly oficiálně vydané, Just a little bit of your heart - kterou napsal, ale nazpívala ji Ariana Grande a coveru The chain od Fleetwood Mac). 4 písně přitom zazněly z B stage.

Rozhodně jsem ještě nikdy 2 hodiny nebrečela radostí a neměla takovou touhu zapamatovat si do detailu každý jediný moment. Mezi moje oblíbené části koncertů patří ty, kdy zpívá sám dav a tady tomu nebylo jinak. Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký to musí být pocit, slyšet skoro každý den zpívat vám tisíce lidí třeba "...you bring me home"? Neodpustím si ale zmínit pro mě nejcennější chvilku: Jak Harry při Medicine přišel ke kraji pódia, my začaly s kamarádkou reflexivně mávat, on se na nás podíval, usmál a zamával zpátky. Důkazem nám je video - jenže kamera se v tu chvíli zaměřila raději na popelnici :)
Člověk by neřekl, kolik emocí se může schovat za slovo "koncert".
Všem přeju zažít ten pocit, kdy se sen najednou stává skutečností a tahle fráze získává podstatu.¨

Tady najdete videa od kamarádky.