Ahoj,
tenhle měsíc uplynul opravdu rychle, hlavně proto, že jsem pořád měla co dělat a snad ani chvíli se nestihla nudit. K listopadu letos patřil jeden prodloužený víkend, na který jsem sice původně měla skvělé plány, ty se ale nakonec přesunuly, a tak jsem si užila státní svátek jak má být. 17. listopad patří výročí Sametové revoluce a po celé republice, ale především v Praze, se konají různé akce pro připomenutí téhle události. Festival svobody byla směsice různých koncertů skupin a sborů, proslovů, výstav, přednášek, pouličního umění...I když tam bylo opravdu hodně lidí na vánoční trhy v Dřážďanech to ani zdaleka nemá, tak se to na velké ploše Václaváku a Národní třídy rozprostřelo a davy nijak nekazily celkový dojem. Nejvíc jsem si užila koncert Klary&the pop, kterou jsem do té doby vůbec neposlouchala. Kdybych slyšela její tvorbu, asi by mě vůbec nenapadlo, že je to Češka. Při koncertu bylo vidět, jak si to užívá a že se prostě narodila pro podium. Najít ale její hudbu na internetu je docela oříšek, takže se snad i dokopu ke koupi CD.
 |
| kafe DAMU |
A od hudby se nikam neposunu, protože už asi půl roku mi na poličce ležel lístek na koncert islandské skupiny Kaleo. Myslím, že mezi těmi co tuhle blues-rockovou skupinu neznají, se najdou posluchači rádia nebo Očka, kteří poznají Way down we go. Nevěděla jsem o nikom z mého okolí, kdo by skupinu poslouchal a mohl se mnou jet, tak jsem jela sama, ale upřímně jsem z toho nebyla ani trochu nesvá (čemuž se divim).
Před Lucernu jsem přišla v 17:30 a ukázalo se to jako perfektní načasování. O hodinu a půl později se otevřel vstup a ve 20h začal hrát předskokan, Thom Artway. Ukořistili jsme jsme druhou řadu, v což jsem ani nedoufala a když nás při čekání na předskokana bolely nohy/záda, prostě jsme si uprostřed davu sedli. A jaké to bylo překvápko, když po pár minutách už sedělo na zemi nejméně dalších 30 lidí. A kdo že je to 'my'? Seznámila jsem se s lidmi, se kterými by mě za jiných okolností asi vůbec nenapadlo navázat konverzaci (natož celou v angličtině), ale nakonec byl koncert právě díky nim o 100% lepší a mně se potvrdilo, že chodit do společnosti sama se vyplácí.
Samotný koncert mi přišel dobrý, ale superlativy bohužel moc použít nemůžu. Sice v podstatě nemám co vytknout, odzpívané všechno dokonale, ale asi mi tam chybělo to 'něco', co člověka vtáhne.
A do třetice: opět Praha. Tentokrát jsem polovinu dne strávila s kamarádkou, se kterou se vídám 5 dní v týdnu ve škole. Náhodou jsme se obě současně nachomýtli v Praze a asi se nám po sobě stýskalo nebo co...kavárna byla jasná volba! Kdyby někomu nepadla do oka žádná ze seznamu mých oblíbených kaváren, dodatečně doporučuji ještě Coffee corner bakery, kde jsem (když jsem v Praze) pečená vařená.
Navštívila jsem taky výstavu Nervous trees v Rudolfinu. Expozice už bohužel skončila, takže moje doporučení je tak na dvě věci, ale... Přesto, že jsem hodně často kroutila hlavou a přemýšlela, pod vlivem čeho umělec tohle vytvářel a i přesto, že moderní umění mi tolik neříká, tak se mi výstava líbila. Bylo to zase uplně něco jiného, doslova na hlavu postaveného. Muj mozek, zoufale hledající ve všem "hlubší smysl" byl někdy poněkud vykolejený, ale stejně to mělo něco do sebe, né že ne. Kdyby nic jiného, tak minimálně vidět všední věci z jiné perspektivy stálo za to. Napadá tě ale jediný důvod, proč jsem nic z toho nevyfotila? Protože mě fakt ne. Ale to už je teď jedno...
 |
| Coffee corner bakery - už naposledy, fakt! |
 |
| Při jízdě vlakem během nádherného západu Slunce se ve mně probouzí moje melancholické a romatické 'já' |
A na závěr pár fotek, které nepotřebují žádné vysvětlení 💗
divadelní představení
Život je krásnej - Na tohle představení v ústeckém činoheráku jsem jela hlavně proto, že v něm hraje úžasná lektorka, herečka a osoba Eva Vrbková a radost z veselého představení plného nadsázky mi znásobila ještě Evička, která mi dodala plno energie a optimismu jen jednou konverzací.
Don Juan - Z téhle hry v podání Divadla pod Palmovkou, kde hlavní roli ztvárnil Ondřej Veselý, jsem bohužel moc nadšená nebyla. Ale abych řekla pravdu, už je to pár týdnů, co jsem představení viděla a neumím si přesně vybavit svoje dojmy.
čteníSedmilhářky (Liane Moriarty) - Tuhle knížku jsem začala číst na doporučení kamarádky, sama by mě asi nezaujala, ale nakonec mě fakt bavila. Je o třech ženách, které se spřátelí díky tomu, že jejich děti chodí do stejné školy. Všechny mají své rodiny, každá je uplně jiná a každá má svá malá tajemství. Ta ale pochopitelně začnou vyplouvat na povrch a na čtenářově zvědavosti ještě přidávají krátké útržky z policejních výslechů týkající se vraždy, které doplňují každou kapitolu. Ze zdánlivě nesmyslných útržků se najednou stane promyšlený příběh.
filmy
Z Paříže do Paříže (Un sac de billes)
Vůbec jsem se nenudila, dokonce mi ukápla slzička (citlivka, co dodat), ale když to porovnám s dalšími filmy, tak je to docela průměr, který asi nikoho neurazí a nikoho nenadchne.
Dánská dívka (Danish girl)
A když po tak silném příběhu jako je Dánská dívka budete mít potřebu zhlédnout něco odlehčeného, úsměvného a milého, pusťte si Flipped. Zdánlivě uplně jednoduchý příběh o dětské lásce skrývá trochu víc, rozhodně nejde o "hloupou americkou komedii".hudba
Harry Styles - Girl crush
Grace Vanderwaal - Burned
Grace Vanderwaal - Talk good
Thirty seconds to Mars - Night of hunter
Martova - Cry me a river/Say my name
Lo Air - Day and night
Mikolas Josef - Lie to me
Gerry Rafferty - Baker street (ideální do ranního playlistu)
Florence + The Machine - Dog days are over
Toploader - Dancing in the moonlight
Mumford&Sons - The cave
Klara&the pop
All the love, Vanes
0 komentářů:
Okomentovat