Co nám škola doopravdy dává?

34 hodin týdně
136 hodin měsíčně
To je spousta času, když si vzpomenu, že na nastavení budíku počítám minuty spánku, který mi zbývá.
Ta čísla jsou čas, který trávíme ve škole. Trvalo mi docela dlouho než jsem si uvědomila, že bych tenhle čas neměla jen tak pasivně přetrpět, ale pokusit se ho zužitkovat.

Prosedět tolik hodin v lavici, znuděně a tak trochu v polospánku. V důsledku toho pak komplikovaně shánět zápisky, látku se všude možně doučovat, obírat se tím zbytečně o svůj volný čas a více si stěžovat, než doopravdy něco dělat.
Prokrastinovat, prokrastinovat a pro jistotu ještě jednou prokrastinovat.
A pak se šíleně stresovat, po večerech se narychlo snažit natěsnat co nejvíce informací do hlavy, chodit spát po půlnoci a druhý den opět v lavicích usínat a dostávat podprůměrné známky. 
Koloběh se opakuje. 
A mě už nebaví.

Mít ve všech předmětech skvělé hodnocení je pro většinu nadlidský úkol (zvláš na gymplu) a stojí to více úsilí, než jsem ochotná škole věnovat, proto je důležitý vybrat si  priority, na které se zaměřit a na úkor jich úměrně upozadit ty ostatní předměty. Na prioritní předměty se učit doopravdy, tím myslím ne pro dobrou známku a pro rodiče, ale pro sebe z důvodu, že se chci v dané látce orientovat a pochopit ji. Vyžaduje to určitý sebezapření, ale myslím, že je to užitečný princip, podle kterého fungovat.

Existuje plno citátů, které buď můžeme pochopit nebo se jimi jen slepě ohánět. Jedním z nich je například :

"Nikdy jsem nedovolil škole, aby stála v cestě mému vzdělání." 

Co je tím myšleno?
Pokud školní předměty přesně neodpovídají vašim zálibám (což nepředpokládám), je nutné si rozšiřovat obzory i jinde, ne si neustále stěžovat na školský systém. Škola by neměla být jediným místem, kde se učit. Nemyslím tím nutně trávit sobotní odpoledne nad encyklopediemi, ale spíš se snažit učit novým věcem, věnovat se aktivitám, ze kterých budeme mít pocit, že nám jsou více než jen mrháním časem. I záliby jako čtení, hraní na hudební nástroje, fotografování, sporty a další jsou způsoby, jak se někam posunout. Někdo z učitelů nám opakoval, že škola otevírá dveře, ale jestli je zabouchneme či jimi vejdeme je už na nás.
Často se stává, že nás předmět ve škole nebaví jen kvůli učiteli, ale samotná látka nás zajímá...Upřímně nesnášim takové situace, ale naštěstí je nespočet jiných způsobů, jak se o daném oboru něco dozvědět. A tím se opět dostávám k předchozímu odstavci: Učit se (a na rozdíl od školy) to, co nás zajímá.

Rozhodně se nesnažím tvrdit, že to, co tady popisuju doopravdy pořád praktikuju, ale minimálně se o to snažím a tím, že tohle nějakým způsobem pošlu dál se i motivuju ke splnění svýho slova.
Stejně se držím toho, že například týden cestování dokáže dát člověku mnohem víc, než týden ve škole a že ve všem jde především o zážitky, pocity a zkušenosti...často se proto chopím příležitosti něco zažít na úkor učení.
Mým cílem je učit se pro svůj dobrý pocit a abych se něco dozvěděla.
Pro sebe.

Náš profesor říká, že v dějepise ve výsledku nejde o data a jména, ale to, co nám utkví/mělo by utkvět v paměti jsou souvislosti- příčiny a následky a protože se historie často opakuje, měli bychom si z ní brát příklad. A tahle myšlenka se dá přece lehce přenést i do každodenního života, ne? Taky si myslím, že škola nám kolikrát nedá to, co je primární účel probírané látky, ale za to nás naučí filtrovat podstatné informace, určovat si priority, rozvrhnout si čas, vypořádat se se stresem a nátlakem, pokud možno vycházet i s lidmi, se kterými si ne vždy sedneš atd.

To je nejspíš vše, co jsem chtěla shrnout, jsem zvědavá, jestli si tenhle přístup dál udržím, protože matematika a fyzika mi vždycky dokážou spolehlivě zahnat všechen optimismus. Jaký na to máš názor ty? Studuješ něco, co tě baví? A to, co mě asi nejvíc zajímá: odhadem kolik látky do školy se učíš opravdu kvůli tomu, že bys ji chtěl/a umět (a kolik jen kvůli kvalifikaci)?