Teplé večery se prodlužují, cappuccina se vyměňují za chladivé limonády, po ránu sluneční paprsky probouzejí možná dříve, než je žádoucí a my už jednou rukou máváme na rozloučenou prázdným školním dnům, mezitím co se natahujeme po svobodě pravého léta. Nejodvážnější plány a naivní očekávání se nám kupí v hlavě během výuky a většina z nás už je ve třídě pouze fyzicky.
I přes to, přes tohle všechno a mnohé další, mi přijde, jako by se kolem některých lidí nenápadně uzavírala bublina negativních myšlenek, která nedá ani šanci veškerému zpestření potřebnému k narušení stereotypu. Ano, i kolem mě už se uzavírá a mě sobecky uklidňuje, že nejsem jediná, koho polapila.
Den co den si přijdu trochu jak na ruském kole: nahoře a dole, pořád ten předvídatelně opakující se cyklus ze kterého se snažím vymanit. Roli hrají hloupé drobnosti, kvůli kterým se pak zdá čistá radost jen jako předzvěst dalšího malého nepodstatného zklamání. Asi je to naprosto běžný pocit, jenom se s ním každý potřebuje vypořádat trochu jinak.
Třeba jen všechno hodit za hlavu... (?)
Třeba jen všechno hodit za hlavu... (?)
All the love, Vanes
0 komentářů:
Okomentovat